Sodík ve zdraví a nemoci | Přírodní léčba | Trendy zdraví


Sodík ve zdraví a nemoci

6. 8. 2018

Sodík (natrium, Na+) je hlavním kationtem extracelulární (mimobuněčné) tekutiny. Jeho denní spotřeba je cca 1 g a příjem je bezpečně zajištěn solí (NaCl) v běžné potravě. Celkové množství sodíku tvoří u dospělého člověka cca 60 mmol/kg tělesné hmotnosti, což je asi 100 g. V kostech a buněčných strukturách je tzv. nesměnitelný objem sodíku, zbytek se nachází v plazmě, mezibuněčném prostoru a buňkách a úzce souvisí s obsahem vody v organizmu.Více Doc. MUDr. Pavel Těšínský vedoucí lékař Jednotky intenzivní metabolické péče ve FN Královské Vinohrady předseda Společnosti klinické výživy a intenzivní metabolické péče ČLS JEP.

Vylučování sodíku

Vylučování sodíku je zprostředkováno nejvíce močí, dále podle okolností potem a v menší míře stolicí, denní ztráty jsou velmi variabilní. Přívod vody a sodíku by měl být v rovnováze s jejich potřebou a ztrátami, automatické regulační mechanizmy udržení dynamické rovnováhy vnitřního prostředí jsou však schopny širokého rozsahu kompenzace.

Fyziologie

Obsah sodíku v organizmu určuje celkový objem extracelulární (mimobuněčné) tekutiny. Obecně platí, že zvýšený přísun sodíku vede k zadržování vody a hyperhydrataci (zvýšení tělesné hmotnosti, otoky) a snížený přísun sodíku vede ke zvýšeným ztrátám vody. Aktuální plazmatická koncentrace sodíku však není měřítkem celkového obsahu sodíku v těle – například při srdečním selhávání s otoky a dušností bývá často hyponatremie (ztráty sodíku převažují nad ztrátami vody), přestože celkový obsah sodíku v těle je zvýšen. Principem léčby v tomto případě není přívod sodíku, ale naopak odvodňovací léčba diuretiky. Abnormální koncentrace sodíku v plazmě může rovněž znamenat poruchu hospodaření s vodou jako takovou, tedy poruchu osmoregulace. Regulaci objemu vody spolu s koncentrací sodíku zajišťuje protiproudový mechanizmus v ledvinách a osmoreceptory v mozkovém hypotalamu (receptory citlivé na koncentraci plazmy). Tyto receptory kontrolují sekreci antidiuretického hormonu (ADH), který zvyšuje zpětnou resorbci vody, a tím snižuje množství moče. Na regulaci objemu vody a obsahu sodíku se dále podílí hormonální systém. Hospodaření s vodou a elektrolyty v těle je nesmírně složitý mechanizmus, který je schopen zajistit stálost vnitřního prostředí prakticky za všech okolností.

Zdravotní rizika

Základním zdrojem sodíku je kuchyňská sůl. Tu obsahují takřka veškeré potraviny, a proto spíše než nedostatkem sodíku je současná populace ohrožována jeho nadměrným příjmem. Nadměrný přívod sodíku s sebou přináší zdravotní rizika a je spojován především s hypertenzí neboli vysokým krevním tlakem. Hypertenze je významným rizikovým faktorem pro kardiovaskulární onemocnění a s nimi spojenou mortalitu. Převládá názor, že i mírné snížení přívodu sodíku může mít dlouhodobý pozitivní vliv na zdraví populace především snížením výskytu ischemické choroby srdeční a cévních mozkových příhod. Tak zvaná citlivost na sůl je však vysoce individuální a závisí na věku i genetické predispozici.

Dalším onemocněním dávaným do souvislosti se sodíkem je porucha funkce ledvin vznikající jako následek vysokého tlaku. Změny v ledvinách tak v katastrofickém výsledku mohou vést až k zániku jejich funkce a nutnosti jejich náhrady hemodialýzou. Sůl a solené potraviny mají podle některých studií též souvislost s karcinomem žaludku, díky možnému mechanizmu podpory vzniku atrofické gastritidy, jak bylo prokázáno již před mnoha lety v Japonsku.

Sůl sama o sobě není karcinogen, ale může zvýšit citlivost organizmu k jiným karcinogenům (např. nitrosaminy). Zvýšená spotřeba sodíku vede také ke zvýšené exkreci vápníku močí, avšak výsledky klinických studií nepotvrdily jednoznačně souvislosti mezi přívodem sodíku a osteoporózou.

Nedostatek sodíku

Naproti tomu snaha o extrémně nízký přívod sodíku, jak je někdy doporučováno propagátory tzv. zdravé stravy, může způsobit jeho deficit. Nedostatek sodíku vede k závažným změnám ve složení elektrolytů a množství vody v organizmu. Není výjimkou přijetí pacienta na jednotku intenzivní péče s extrémně nízkou hladinou plazmatického sodíku, který dlouhodobě konzumoval až 8 litrů vody denně při dobré víře v očišťování organizmu. Podobně však může být riziková i terapie hypertenze léky zvyšujícími vylučování sodíku v ledvinách (většina diuretik), pokud není kontrolována jeho hladina.

Alternativní soli

V závislosti na geografických podmínkách se jako hlavní zdroj NaCl používá sůl kamenná (těží se v solných dolech, pro konzumaci je často jodidována s cílem prevence onemocnění štítné žlázy), mořská (získává se odpařováním mořské vody) nebo z různých jiných přírodních zdrojů NaCl (například himalájská sůl).

Mořská sůl

Jako lepší alternativa kuchyňské soli je někdy propagována mořská sůl. Vyznačuje se výraznější chutí než průmyslově vyráběný NaCl a často je ochucována bylinkami a dalšími aditivy. Historicky se logicky používala v přímořských oblastech a do vnitrozemí se komplikovaně importovala, proto byla ceněným vývozním artiklem. V Číně a Indii byla mořská sůl až do 20. století prakticky jediným zdrojem soli a po celou historii představovala významný zdroj příjmů pro stát. Mořská sůl se vyrábí odpařováním mořské vody a separací kompletního spektra minerálních látek po krystalizaci. Její složení se tedy liší od průmyslově vyráběné kuchyňské soli především vyšší koncentrací hořčíku a síranů. NaCl tvoří 68,7 % hmotnostních, chlorid hořečnatý 14,3 %, síran sodný (tzv. Glauberova sůl) 11,4 %, chlorid vápenatý 2,9 %, dále je obsaženo menší množství draslíku a vápníku ve formě různých solí a jód. Složení mořské soli je závislé na místě původu a salinitě vody. Rizikem je možná kontaminace mořské vody odpadními látkami, především mikroplasty a těžkými kovy.

Himalájská sůl

Pro vyšší obsah minerálních látek a přírodní původ bývá za zdravější alternativu kuchyňské soli považována také himalájská sůl (halit). Přítomnost minerální soli v hornině v indickém Pandžábu byla údajně odhalena Alexadrem Velikým již kolem roku 326 př. n. l. a písemné záznamy o těžbě byly zaznamenány počátkem 13. století. Chemické složení se mírně liší od kuchyňské soli průmyslově vyráběné, a to především v obsahu příměsi dalších minerálních látek. NaCl tvoří 97–98 %, s výjimkou kohatské a khallarské soli, jež obsahuje 92 %, resp. 84 % NaCl. Himalájská sůl dále obsahuje relativně malá množství dalších minerálních látek, v objemu ve zlomcích denních doporučených dávek (DDD), tedy zanedbatelná množství vápníku, hořčíku a draslíku. Charakteristickou růžovou barvu dává himalájské soli železo (2,4–11,6 mg/g soli), a vzhledem k DDD 14 mg pro železo je tak jeho vhodným zdrojem. Používáním himalájské soli místo běžné průmyslově zpracované kuchyňské soli nezískáme navíc významná množství látek užitečných ani škodlivých. Problémem je nízký obsah jódu v halitu, který naopak získáváme v upravené soli kuchyňské. Dalším zdravotním rizikem je možná kontaminace mikroplasty, které se uvolňují při erozi třecích ploch plastových mlýnů, neboť ty jsou používány proto, aby při hrubém mletí vynikla růžová barva himalájské soli.


publikováno: 6. 8. 2018, v rubrice Přírodní léčba
Štítky: sůl

Další články v rubrice Přírodní léčba:

Design: Jana Pospíšilová, Kód: Karel Koliš | Prohlášení
(c) Trendy zdraví 2009+