Lukáš Hejlík, Jan Čenský, Pavel Šporcl a Petr Vágner jsou správní tátové | Rodina | Trendy zdraví

Hlavní strana » Rodina » Článek

Lukáš Hejlík, Jan Čenský, Pavel Šporcl a Petr Vágner jsou správní tátové

17. 5. 2013

Z nedávného průzkumu značky Oreo vyplynulo, že více než polovina českých tatínků by s klidem přijala roli „táty na mateřské“. A podle výsledků této studie by to leckdy ocenili i naši nejmenší. Když totiž mají tátové své ratolesti na starosti, společně strávený čas vůbec nepodceňují, veškeré aktivity si pečlivě naplánují a mají připraveno i několik záložních plánů. A jsou to právě tátové, kteří s dětmi řádí, blbnou, vymýšlejí všemožné lumpárny a legrácky (občas i na mámu) a když jsou s dětmi, stává se z nich spíše jejich starší brácha. Naše dítka se také spíše než mámě, svěřují se svými trápeními tatínkovi, který je v něčem leckdy benevolentnější než přísnější máma. Zajímalo by vás, jak jsou na tom slavní čeští tátové? Na to vše a mnoho dalšího jsme se zeptali Lukáše Hejlíka (herec a moderátor), Jana Čenského (herec a moderátor), Pavla Šporcla (houslový virtuos) a Petra Vágnera (moderátor).

Vybavíte si ještě ten okamžik, kdy Vaše dítě poprvé vyslovilo slovo „táta“?

Lukáš: Vlastně ani ne. Ale pamatuji si, jak říkala všechna ta citoslovce typu „egr“ nebo „mno“, které jsme už považovali za první slůvka. Hodně dlouho jí vydrželo slovo „mino“, což bylo prosím mlíko!

Jan: Tak to si vybavuji velmi dobře, protože to bylo za přítomnosti mámy a ještě dříve, než vyslovil můj syn slovo máma, tak řekl táta!

Pavel: Ne úplně přesně, ale vím, že to bylo poměrně brzy. Také si vzpomínám, jak jsme byli překvapeni, že holky říkaly dřív táta než máma.

Petr: Myslím, že jsem byl zrovna s divadlem na zájezdě a žena mi to volala. Dala mi dceru Lilli k telefonu, ona řekla „tati“ a mě to úplně dojalo. U syna Sama to pak už přišlo tak nějak automaticky, asi ve chvíli, kdy si mě volal do pokojíčku.

Máte se svými dětmi nějaké oblíbené rituály, kterým se společně věnujete?

Lukáš: Spoustu! Od ranní rozcvičky, snídaně, stolování vůbec, čtení, mytí, usínání…

Jan: Když byl můj syn malý, velmi rád se mnou řádil ve vaně při večerním koupání. Vzhledem k tomu, že mu letos bylo 23 let, tak večerní očistu jsme spolu už dlouho neabsolvovali… :-) Jediné, co zatím každý rok dodržujeme, je dopolední návštěva jezulátka na Pražském Hradu na Štědrý den.

Pavel: Máme mnoho rituálů, Čteme si před spaním knížky, zpíváme si a také chodíme s holčičkami alespoň dvakrát v měsíci do divadla Spejbla a Hurvínka.

Když máte se svými dětmi volnou chvilku, jaká jídla, či sladkosti Vám ji dokážou nejvíce zpříjemnit?

Lukáš: Jsem rád, že jsem malou naučil jíst sladké tak jak ho jím já. Tedy jako sladkou zlatou tečku po jídle a máme to štěstí, v podstatě tu pravou zásluhu na tom, že ona jí opravdu všechno. Ale samozřejmě na odpolední svačinku jí dám rád něco sladkého, třeba právě sušenky.

Jan: Moje žena je velmi dobrá kuchařka, takže například po tenisovém zápasu je pro nás vždycky připravena nějaká pochoutka, ať je to cokoliv.

Pavel: Jakákoli sladkost, nejvíc asi čokoláda.

Petr: Ve volných chvilkách si spíš hrajeme, než abychom jedli. :-) Já moc na sladkosti nejsem, ale když se do nich pustí děti, rád se přidám. Oba jsou velcí milovníci cukrovinek, takže nás babičky neúnavně zásobují bonbóny, sušenkami, lízátky a podobně. U nás je to druh odměny, která zabere vždycky.:-)

Co pro Vás znamená být tátou?

Lukáš: Je to skvělý pocit zodpovědnosti. Musím říct, že jsem na své dítě i na sebe hrdý.

Jan: Radost, zodpovědnost, strach, pýcha.

Pavel: Je to největší radost mého života.

Petr: Povinnost, závazek, obětování něčeho dětem, rodině… Ale v tom nejpozitivnějším smyslu slova! Je to pro mě větší zodpovědnost, naplnění, a i když to znamená více času stráveného na hřištích, na výletech nebo na dětských oslavách, opravdu si to užívám. Dneska už si život bez dětí ani neumím představit.

Když jste s dětmi sám, dovolíte jim dělat i některé věci, které mají za běžných okolností zakázané?

Lukáš: Moc ne, a když ano, požaduji jistou dohodu, za které se to uskuteční.

Pavel: Myslím, že ne. Snažíme se je s jejich maminkou vychovávat oba stejně.

Petr: Doma jsem asi já ten přísnější, takže je jen tak řádit nenechám. Každopádně Lilli i Sam jsou opravdu chytré a hodné děti, takže nic ve stylu filmu Sám doma se u nás neděje.

Existuje něco, co jste se od svých dětí naučil?

Lukáš: Určitě, s dětmi rosteme. Líbí se mi, když něco malá jiskrně zodpoví, uslyší, zpracuje, vnímá. To je naprosto kouzelný a originální způsob. Snažím se ho pak přetvořit v uměleckém ale i soukromém životě. Ale vidím na malé i své negativní stránky, vidím, jak má problém s tím, když se jí někdo směje, cítím, jak ji štve prohrávat, jak se umí urazit a zlobit. A cítím, že jsou to trochu vlastnosti po mně. Tudíž když jí to vysvětluju, vysvětluju to zároveň i sobě. Tedy učím se s ní.

Pavel: Nepochybně ano. Stejně tak, jako já ovlivňuji je, ony ovlivňují mě.

Petr: Asi umět úplně vypnout. Neřešit práci, prkotiny, věci na druhý den, co mám zaplatit, koupit, co budu dělat… Prostě se jenom ponořit do toho dětského hravého světa.

Kterou nejdůležitější věc jste své děti naučil Vy?

Lukáš: Když řeknu, že si nevzpomenu, bude to vypadat, že nic. Opravdu jsem nebyl u toho, když se naučila plavat, lyžovat, bruslit (to vlastně ano) nebo jezdit na kole. Ale byl jsem u spousty věcí, u kterých má šanci být zrovna se mnou a zrovna tím se něco přiučit. Vím, že i ty jsou pro ni důležité, i když vždycky jen sekundární.

Pavel: Na tohle nedokážu přesně odpovědět. Máme tři holky, takže se ode mne očekává jakýsi „chlapský“ element. Snažíme se, aby byly dobré, hodné, uměly se rozdělit, ale i postarat samy o sebe, být samostatné. Já jsem ji určitě dal přes své geny hudební nadání a učím je, aby měly hudbu rády.

Petr: Na to je asi ještě brzo, ale když jsem byl malý, tak jsem hodně malovat, kreslil, vyráběl a tenhle talent, který má i manželka, se u obou začíná hodně projevovat. Takže s Lilli spolu hodně kreslíme princezny, víly a podobně, se Samem rybičky, auta a taky stavíme garáže a mosty ze stavebnic. :-)

Máte nějakou oblíbenou hru z dětství, kterou hrajete se svými dětmi?

Lukáš: Třeba malování písmen a obrázku na záda, které se pak musí hádat?

Petr: Určitě Člověče, nezlob se! a pexeso! A dokonce ani nemusím svou pětiletou dceru nechat vyhrát, je v tom vážně dobrá!

Umíte si představit, že byste místo své partnerky nastoupil na mateřskou dovolenou?

Lukáš: Tehdy jsem si to představit uměl. V příštím vztahu a mateřství nevím, to má všechno své podhoubí a situace může být různá. Všeobecně v tom nevidím nic zlého.

Pavel: Vzhledem k povaze mé práce a poslání, které jsem dostal, by to bylo velice složité. Přesto si to představit dovedu a vím o několika tatíncích, kteří jsou na mateřské dovolené. Na druhou stranu – my s Bárou už další děti nechystáme, takže je tato otázka v tuto chvíli pro mne bezpředmětná.

Petr: No, kdyby byla tak v délce prodlouženého víkendu… V tom miminkovském věku asi ne, teď když už jsou trochu větší a soběstačnější a dcera se postará i o brášku, možná na chvíli ano. Ale zatím jsem to až na víkend u babičky nebo delší výlet nezkoušel.

Slyšel jste už někdy o Dni otců? Slavíte ho?

Lukáš: Tak určitě, jak říkají někteří muži ze sportu. Mně se to líbí. Jeden z mých oblíbených autorů Arto Paasilinna vydává své knihy vždy, když se ve Finsku slaví den mužů, tedy i otců. Hrdiny jeho románů, napsal jich už přes třicet, jsou vždy trosky, alkoholici nebo naopak mistři světa. Je to velká legrace a ta by mužům ani otcům chybět neměla.

Pavel: Nejsem příliš slavící typ, takže bych případný svátek určitě neslavil. Myslím si ale, že role otců se v poslední době začíná radikálně měnit. Je mnoho tatínků, kteří se o své děti velice aktivně a hezky starají a velice tím pomáhají svým partnerkám. Nikdy sice nedosáhneme důležitosti matek, ale myslím, že je tento trend zřetelný. A proto je Den otců docela dobrý nápad.

Petr: Myslím si, že na to, aby člověk něco slavil, dával si dárky, dělal si den něčím netradiční, nepotřebuje mít stanovené nějaké datum v kalendáři. Měl by mít radost z každého dne, být spontánní, těšit se z maličkostí a úspěchů svých dětí…


publikováno: 17. 5. 2013, v rubrice Rodina
Štítky: dítě, manželství, muž, partnerství, sladkosti

Další články v rubrice Rodina:

Design: Jana Pospíšilová, Kód: Karel Koliš | Prohlášení
(c) Trendy zdraví 2009+