Chystáte se na piknik? Seznamte se s jeho historií | Výživa a gastronomie | Trendy zdraví

Chystáte se na piknik? Seznamte se s jeho historií

22. 6. 2012

Označení piknik pochází z první poloviny osmnáctého století a má původ ve francouzštině – picque znamená výzvu na jídlo, nique malou věc bez větší hodnoty. Dnešní význam neformálního jídla podávaného ve volné přírodě, většinou na zemi však nabylo až v devatenáctém století. Původně se totiž jednalo o označení oběda, na který si každý přinášel vlastní jídlo. Pravda je, že u nás nebyl piknik tak populární jako v Anglii, ale byla by škoda občas nevyrazit do přírody.

Nejprve občerstvení na lovu

Našemu pojetí pikniků se však velmi blíží různé lovecké přesnídávky, jak je máme dokumentované již od středověku. O lovecké přesnídávce (a nikoliv o pikniku) hovoří také klasik labužnictví, Anthelme Brillat-Savarin, který jim ve své proslulé publikaci Fyziologie chuti věnoval XV. úvahu. V ní svým poetickým způsobem přibližuje jídelníček znaveného lovce, skládající se ze studeného kuřete, bílého chleba a kusu švýcarského tvrdého sýra nebo rokfóru. Jako nápoj doporučoval král gourmetů bílé víno, zároveň však načrtával i možnost bohatšího občerstvení přinášeného ve vojenských koších. Sluhové pak mohli ještě zvýšit osvěžení podáváním madeirského vína, nebo ananasové a jahodové šťávy uchovávané v kožených vacích naplněných ledem. Doslova na hostinu na trávníku se pak přesnídávka proměnila v případě, že přítomny byly i dámy. Podávaly se ty nejjemnější lahůdky, ohnivé šampaňské, krůta v aspiku, domácí paštika nebo salát.

Snídaně v trávě

Piknik jako součást výletů do přírody vykročil na svou triumfální cestu zhruba v polovině devatenáctého století jako neoddělitelný doplněk výletů do přírody v rámci nového vztahu k jejím krásám a přínosu. Přitom právě u pikniků můžeme sledovat zajímavé prolínání požitku z přírody, byť třeba spojeného s určitým nepohodlím při ležení na trávě a snahou o nalezení vhodné míry „disciplinace“ přírody v používání „civilizovaného“ nádobí. Je to právě střet přírodní krásy nahého ženského těla a dobově formálních oděvů jejích společníků, co výrazně přispělo k provokativnímu účinku patrně nejslavnějšího obrazu pikniku v celé historii výtvarného umění – oleje Edouarda Maneta Snídaně v trávě z počátku šedesátých let 19. století.

Jak se piknikovalo v Británii?

Vedle Francie se zaslíbenou zemí pikniků v 19. století stala také Velká Británie, kde se motiv pikniku objevuje u řady dobových autorů včetně např. Dickense jako ilustrace tehdejšího životního stylu středních vrstev. V legendární kuchařce Isabelly Beetonové, která vycházela v průběhu let 1859–1861 v Londýně nalezneme i náčrt přípravy pikniku pro celou výpravu – tedy asi pro 40 osob. Ti se měli na čerstvém vzduchu nasytit rostbífem a rožněným hovězím, skopovým masem, šunkou, vepřovým jazykem, holuby, slepicemi, humry, telecí hlavou, cheesecakem, slazeným ovocem, kabinetním a vánočním švestkovým pudinkem, sušenkami a jinými pochoutkami. Jen nápojů mělo být celkem 122 lahví obsahujících například sherry, klaret, šampaňské či pivo. Samozřejmě se jednalo o výjimku – obvyklejší bylo podstatně skromnější menu, jehož hlavní bod ve viktoriánské éře tvořily proslulé anglické masové koláče (pie). Později se anglická pikniková strava trochu zlehčovala a vedle sendvičů v nich nalezneme například humry s majonézou, kuřecí galantinu, foie gras nebo salát z lososa a kraba.

USA je „mekkou“ pikniků

Obrovskou popularitu si pikniky vydobyly také v USA, kde například v kuchařkách a v knihách věnovaných péči o domácnost najdeme řadu návodů, jak se správně připravit na pořádání pikniků a také informace, jaké potraviny si má rodina připravit do piknikových košíků, jedná se tedy o zajímavé inovace spojené s rozvojem tohoto druhu stravování. Jako příklad můžeme uvést třeba kuchařku od Estelle Woods Wilcoxové z roku 1877, která uvádí hned několik různých možností podle ročního období. Hned na prvním místě jmenuje jídlo, které bylo i v jiných zemích základem piknikování – různé studené pečeně, ať už se jednalo o kuřata, vepřový jazyk, ryby nebo šunku. Chybět nemohla ani vajíčka vařená natvrdo, chléb, sendviče se šunkou, nakládaná zelenina a kompotované ovoce, různé druhy džemů či čerstvé ovoce (v jedné verzi americká kuchařka doporučuje například mango, v jiné zase pomeranče). Možná trochu překvapivě se do piknikového koše měly vejít i brambory. Další součástí piknikového menu bývaly také nejrůznější koláče. A k pití se nabízela nejen káva, čaj a horká čokoláda, ale také limonáda nebo malinový ocet. Další osvěžení pak v létě mohla poskytovat také zmrzlina – i ta měla podle E. W. Wilcoxové své místo v piknikovém koši. Na konci téhož století se problému vhodné sestavy piknikového košíku zabývala i Ella Eaton Kelloggová ve své knize Science in Kitchen. Zdůrazňovala přitom, že pikniková sestava má nabídnout ukojení chuti povzbuzené čerstvým vzduchem, zároveň však upozorňovala, že se má jednat především o jednoduché pokrmy bez zbytečné dlouhé přípravy. Doporučovala vedle chleba (celozrnného nebo tzv. grahamu), také mléko, smetanu nebo konzervovanou zeleninovou či luštěninovou polévku, ovoce, koláče, sušenky, oplatky apod. Nezapomněla ale ani na sendviče, i když pro nás poněkud nezvykle psala nejenom o vaječných, ale také o ovocných sendvičích.

Jídlo do košíku

Je jasné, že zcela naplněný piknikový košík nebylo nijak jednoduché nosit. Obvykle se jednalo o úkol pro služebnictvo, které asi leckdy proklínalo snahu nabídnout i při jídle v trávě pestré a rozsáhlé menu. Samozřejmě neskladný košík překážel také v bryčce či kočáře. Problém velmi usnadnila od počátku dvacátého století postupující motorizace. Pro účely pikniků byly vyráběny zvláštní koše umísťované do kufrů automobilů. Obsahovaly i nutný porcelán, příbory a další náčiní pro stolování včetně sklenic. Skladba piknikových menu ovšem zůstala podobná – studená kuřata, šunka, vejce natvrdo, zelenina a zeleninové saláty, sendviče, koláče či různé sušenky apod. Rozšíření termosek pak umožnilo obohacení jídelníčku nejenom o horkou kávu či případně další nápoje, ale také třeba o horké či naopak chladné polévky. Právě díky termosce se na piknikovou deku dostala více také zmrzlina. Postupně ve dvacátém století se také mezi oblíbené americké piknikové pochoutky prosadily třeba párky v rohlíku (hot dogy), hamburgery či bramborové lupínky (chipsy).

Zábava u pikniků

I když hlavní „atrakcí“ pikniku bylo bezpochyby jídlo, jen s ním se výletníci nespokojovali. Velmi oblíbené bylo doprovázet pobyt v přírodě zpěvem, hrou na hudební nástroj nebo tancem, který lákal zejména mladé dvojice. Když se mladých lidí obého pohlaví shromáždilo víc, mohlo dojít například na „laškovné hry“ zmiňované i Brillat-Savarinem. Pod tím si můžeme představit třeba hru na slepou bábu, kterou mohly provozovat, byť s jiným podtextem, i děti. Rozšíření jiných her trochu brzdila nutnost přinést s sebou vedle košíku na travnatou plochu i poměrně těžké či neskladné náčiní. Například u míčových her také hrozilo, že míč přistane k velké nelibosti konzumujících na dece uprostřed nádobí a jídla. Piknik byl rodinnou záležitostí, a proto se do jeho průběhu jen obtížně začleňovaly zábavy, které byly genderově spíše vyhraněné. Přesto si třeba mnozí Francouzi nenechali ujít při piknicích petanque, i když ho upřednostňovali hlavně muži. V USA se ovšem od druhé poloviny padesátých let 20. století prosazovala zábava jako stvořená pro pikniky – létající talíře zvané frisbee. Byly dostatečně lehké a skladné, takže nedalo problém vložit je do piknikového košíku a jejich házením se bavily společně obě pohlaví, především jeho mladí.

Piknikování na český způsob

A jak se piknikovalo v českých zemích? Ještě Ottův slovník naučný z přelomu 19. a 20. století ve svém 19. dílu zná piknik jen v původním významu, když ho označuje jako „merendu, k níž si účastníci sami přinášejí jídlo a nápoje“. Ale nemusíme propadat zoufalství ze zaostalosti našich předků. Ti totiž samozřejmě piknik znali, i když ho označovali trochu jinak. Obvykle tvořil součást různých výletů, jak dokládá například Lékařská topografie Prahy od Franze Adolpha Stelziga z roku 1824. V ní popsal jednu z oblíbených pražských lidových slavností – slavnosti ve Hvězdě, která se konala v neděli po svaté Markétě, tedy 13. července: „V onen den už od východu Slunce putují proudy Pražanů skrz Strahovskou bránu k benediktinskému klášteru v Břevnově, nebo přesněji do blízkého lesa zvaného Hvězda. Po modlitbě všichni hledají vhodné místo k usazení, vybalují pokrmy, většinou pečeni a koláče, připravené včerejšího dne a muži obstarávají pivo, víno, pálenku a likéry…Sotva duchovní dozpívá Ite Missa est, kostel se okamžitě vyprázdní a slavnost pokračuje pod širým nebem. Všichni směřují k stinnému místu označené organizátory různými soudky, láhvemi, koši, krabicemi apod. Zde začíná hostina se studenou tučnou vepřovou, šunkou a nezbytným pivem. Od bohatého jídla se brzy přechází ke zpěvu a tanci. Kolik je uzavřených společností, tolik je tanečních parketů a muzik. Král společnosti vezme jako první do kola paní mistrovou, zatímco mladí hledají své krásky, se kterými tančí oblíbené valčíky. Když jsou zásoby nápojů a potravin vyčerpány a když kromě hvězd osvětlují parket hořící svíce, stále se ještě tančí. Přesto nakonec řekne pan mistr „veto“, mladí dotančí a učedníci zabalí všechny věci …A nyní začíná návrat. Mnozí musí být kvůli povznesené náladě a slabosti dovedeni domů do postele, mnozí si neumějí později ani vysvětlit, jak se vůbec do postele dostali. Ani těm, kteří jedou, se nevede o mnoho lépe. Mnozí z nich se pokoušejí ještě ve voze tancovat, dokud neusnou.“ Výlety organizovali také čeští vlastenci včetně slavné Magdaleny Dobromily Rettigové. Ta na ně nikdy neopomněla vzít příslušné občerstvení a občas je obohatila některým z výsledků svých kuchařských experimentů. To byl i případ výletu vlastenecké společnosti na Kunětickou Horu, kde Rettigová nabídla preclíčky podle nového receptu. Zachutnaly a na počest výletu na Kunětickou Horu byly v její kuchařce prezentovány jako Kunětické preclíčky.

Piknik versus hostinec

Je ale skutečností, že piknikování se v českých zemích neprosadilo v takové míře jako třeba ve Velké Británii nebo Francii. Rodiny dávaly spíše přednost výletním restauracím nebo venkovským hostincům, snad proto, že zde nalezly ten zejména muži nejtoužebněji očekávaný vrchol výletu – orosenou sklenici piva. V druhé polovině dvacátého století pak rozkvět piknikování brzdila skutečnost, že ve volných dnech měly rodinné výlety jiný cíl než louku, kde by se rozbalilo jídlo. Lidé směřovali spíše do chat a chalup, kde se rozvíjela specifická gastronomická kultura, odlišná od kultury pikniků. Neznamená to však, že by pojem piknik vůbec nebyl v tehdejším Československu známý. Dokládá to například i kniha Vlasty Gregorové Hosté a hostitelé z roku 1971. Autorka piknikům společně s barbecue věnovala speciální kapitolku, kde načrtla možné menu – předkrm měla tvořit syrová zelenina, případně vajíčko nahniličku, koláč se slanou náplní nebo studená omeleta se sýrem či zeleninou. Polévku V. Gregorová vynechávala a jako hlavní chod doporučila studené maso s přílohou. Doplnit menu mohl sýr nebo moučník. Příliš však nevítala ty moučníky, které jsou pomazané krémem nebo čokoládou. Nejvhodnější se jí jevil biskupský chlebíček. Zapomenout nechtěla ani na ovoce. K pití doporučovala vedle piva také mošty, ovocné šťávy nebo nepříliš šumivou minerálku. Piknik mohla zakončit třeba káva. Menu tedy působilo poměrně klasicky, nádobí se ovšem mělo nést v moderním duchu – podle autorky mělo být vyrobeno z umělé hmoty či případně z papíru a po použití se vyhazovalo. I novinka uvedená na československý trh v šedesátých letech – alobal našel u pikniků své použití. Celkově však tehdejší poměry pořádání pikniků příliš nepřály a ani obchody nenabízely dostatek vhodného vybavení (již zmíněný alobal patřil čas od času mezi nedostatkové zboží, chyběla dostatečná nabídka nádobí na jedno použití nebo samotné piknikové koše apod.). Ani po listopadu 1989 nedošlo přes určité impulsy ze zahraničí k výraznějšímu oživení pikniků, snad i kvůli nedostatku vhodných ploch uvnitř největších měst či v jejich nejbližším okolí. Poněkud zaspaly i firmy se svou nabídkou příslušného náčiní či vhodně balených a upravených potravin. To se však v posledních pár letech mění. Na českém trhu už se objevují různé piknikové koše, tašky či baťohy s vybavením na občerstvení v přírodě a obliba pikniků roste. A nyní snad i díky Kolonádě a jejím oplatkám si tento nevšední způsob odpočinku v přírodě s rodinou či přáteli najde další milovníky. Právě Kolonáda se rozhodla do městské zeleně navrátit elegantní způsob piknikování spojeného s relaxací a příjemnými chvílemi s blízkými.

Text připravil pro značku Kolonáda PhDr. Martin Franc, Ph.D., odborník na historii stolování


publikováno: 22. 6. 2012, v rubrice Výživa a gastronomie
Štítky: dítě, města, zábava

Další články v rubrice Výživa a gastronomie:

Design: Jana Pospíšilová, Kód: Karel Koliš | Prohlášení
(c) Trendy zdraví 2009+